Systemické konstelace

 

Doteky víry, 3.12.2007

Přepis rozhlasového pořadu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, přepis je zveřejněn se svolením ČRO 1 Radiožurnálu.

Moderátor:     Jednadvacet hodin, šest minut, pěkný poslech Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu přeje Jakub Šiška, právě začínají Doteky víry. Je snad nesčetně způsobů, jak narušit psychickou vyrovnanost sobě i svým blízkým, jak zasít do své duše strach, hněv, bezcitnost, nudu, pýchu a další negativní věci. Stejně tak je pozoruhodné, kolik je cest, které nás mohou přivést k vnitřní rovnováze, ke smíření s bližními, k radosti ze života. Některé jsou známé tisíce let, jiné objevili odborníci teprve nedávno. Ukazuje se třeba, že negativní prožitky našich předků, blízkých i vzdálených, nás poznamenávají více, než bychom si mysleli. Metoda, která toto odhalila, se jmenuje rodinné konstelace a my si o ní budeme povídat v dnešních Dotecích víry. Ve studiu je paní Zdeňka Tušková. Dobrý večer.

Zdeňka:          Dobrý večer.

Moderátor:     První otázka je tedy jasná, jak můžeme vůbec představit rodinné konstelace, co to je, z čeho se to zrodilo?

Zdeňka:          Takže rodinné konstelace se správně jmenují systemické konstelace, protože se jedná o systemický přístup. Respektive fenomenologicko-systemický přístup. Už z názvu vyplývá, že se jedná o práci se systémy, s jakýmikoliv systémy, nejen s rodinou, ale třeba i s podnikem, nebo práce s… Dělají se zdravotní konstelace, systém může být třeba naše tělo a podobně, takže jakýkoliv systém, nejen rodina, ale převážně se systémické konstelace zabývají právě rodinou. Tato metoda vychází z mnoha teorií, například třeba i z kybernetiky, což je s podivem, kybernetika živých systémů. Vycházejí z konstruktivismu a z teorie chaosu a podobně.

Moderátor:     Tak to je opravdu teorie, pojďme k té praxi. Zakladatel této teorie, Němec Bert Hellinger, původně, mimo jiné pro zajímavost, původně kněz, který šestnáct let působil jako misionář u kmene Zulu v Africe. To asi hodně formovalo jeho zkušenost, jeho postoje.

Zdeňka:          Ano, já jsem žačkou Berta Hellingera, takže pana Hellingera poznám velmi dobře. Dnes je to pán, kterému je přes osmdesát let, ale je velmi aktivní, nedávno se oženil, takže je to velmi silná osobnost a člověk, který je velmi moudrý a hodně toho zažil. Vy jste upozorňoval na ten jeho pobyt v Africe. Samozřejmě jeho formovalo mnoho učitelů, ale zvláště vychází právě z toho, co se naučil v Africe. Pobýval dlouhou dobu v kmeni Zulu a všiml si tam, že tam jsou úplně jiné vztahy mezi lidmi než u nás. On je samozřejmě psycholog, psychoterapeut a kněz a byl tam na misijní cestě, kde dokonce se tam stal rektorem vysoké školy. A pozoroval, jak se tito lidé chovají v soukromí, jak se chovají mezi sebou, a zjistil, že takový respekt a prostor pro blízké lidi že v Evropě třeba nezažil. Takže viděl tam, jak děti mají úctu ke svým rodičům, nebývalou a samozřejmou, a jak rodiče zcela samozřejmě mají autoritu pro své děti. Takže setkal se tam s takovým fenoménem, jako je vzájemná lidská úcta a respekt. V době, kdy rektoroval a taky sám učil, vedl školu a vedl tu misii, tak došel k názoru, že vlastně mohou se mezi sebou střetávat lidé, kteří jsou úplně rozdílných světových názorů právě díky tomu respektu, který mezi sebou mají. Zvali mezi sebe i lidi, kteří mají jiné náboženské přesvědčení, s různými náboženskými přesvědčeními, a zjistil, že vlastně s respektem k názoru toho druhého a s respektem a úctou k druhému člověku, kterému můžeme ponechat jeho tvář, nesnažíme se ho předělávat, jenom vnímáme, co opravdu je a jaký opravdu je, tak s tím můžeme vyjít vlastně s každým.

Moderátor:     Když jste zmínila tu úctu k rodičům a vůbec ty rodinné vztahy, tak to u přírodních národů, můžeme-li použít tento pojem, je typické, tam často ten kmen vede vlastně nejstarší člen, ke kterému mají všichni úctu. To je něco, co v Evropě pro nás už pro nás zní jako z jiného světa, ale určitě to má něco do sebe.

Zdeňka:          Ano, ale tento národ, tento přírodní národ, jak jste to nazval, nepotřebuje policii, nepotřebuje nemocnice – podle mého názoru by se třeba nemocnicím mohlo říkat také zdravotnice, protože se zabývají zdravím nebo chceme, aby lidé byli zdraví. A zrovna tak v těchto přírodních kmenech ti lidé neznají, co to je autorita nějakého státu nebo autorita policejního ředitele, ale nosí tu autoritu vnitřně v sobě. Oni mají respekt k tomu, co jsou, zcela přirozeně. Takže potom můžou mít respekt i k těm druhým. Čili dá se říct, že ta láska tam plyne jaksi samozřejměji, těch konfliktů je velmi málo.

Moderátor:     Kde je ten kmen Zulu, abychom si to přiblížili?

Zdeňka:          V jižní Africe.

Moderátor:     V jižní Africe. Pojďme se podívat tedy do praxe na tu metodu rodinných konstelací. Ony jsou to takové, jak to říct, seance, taková sezení, takové terapeutické kroužky.

Zdeňka:          Předně musím říct, že se tady nejedná o terapii, ano. Snad o terapii v tom původním slova smyslu, kdy můžeme říct, že toho člověka učíme nějaké kultuře duše nebo kultuře ducha, nějaké duchovní kultuře. Ale rozhodně toto spíš vnímám jako službu než jako terapii. Máme v ruce metodu a je to jen metoda, je to metoda jako každá jiná, vždycky je ta metoda tak dobrá jako ten, kdo ji dělá. A není potřeba úplně slepě se na ni dívat jako na zázrak. Přičemž tahle metoda dokáže nejen ten účinek, který má… není jen otevření očí. Spíš to pojmenuji jako otevření očí nebo sundání pásky z očí, kdy ten člověk prohlédne a vidí. Vidí souvislosti, vidí kontext a vidí kontext celého problému. Jako kdybyste uměl nahlédnout konečně za okraj vlastního talíře. Čili pracujeme s celým systém, s velkým celkem. Není to seance, není to ani sezení, je to prostě konstelace a ta konstelace musí vždycky probíhat v kruhu více lidí. Sejde se více lidí a někteří z nich zastupují určité role. Samozřejmě přiblížím v průběhu tohoto pořadu celou tu metodu zblízka a musím k tomu ještě říct, že vlastně můžeme provádět, a to je zajímavé, i individuální konstelace, kdy pracujeme jenom s jedním člověkem.

Moderátor:     Já jsem slyšel takovou zajímavou myšlenku, že náboženství na světě je tolik mnoho pro to, že je zkrátka mnoho typů lidí a každé náboženství oslovuje určitou skupinu lidí. A možná u těchto metod, jakým způsobem vyrovnat svoji duši a najít sám sebe, je to podobné. Pro koho nebo jakou skupinu je vhodná metoda rodinné konstelace?

Zdeňka:          Takže konstelaci můžeme postavit téměř na jakýkoliv problém, pokud ten konstelář je schopen ho vidět v celku, to znamená…

Moderátor:     Konstelář je kdo?

Zdeňka:          Ten, kdo s tou konstelací pracuje, ten lektor, který ten kurz vede, ano? Takže pokud on je schopen to pojmout jako celek, tak může postavit konstelaci na jakýkoliv problém. Jen tato metoda nemůže nahrazovat lékařskou péči a není třeba vhodná vysloveně pro to, aby psychiatrický pacient se toho zúčastňoval, tam je vždycky potřeba, aby byl v péči psychiatra, pokud si chce vyřešit svoje emoce. I když musím říct, že jezdím do zahraničí, kde pracuji s psychiatrickými pacienty a kde je k tomu psychiatrie velmi otevřená a jsou s tím výsledky velmi dobré. Další, kdo třeba by se neměl těch konstelací zúčastňovat, jsou děti. Já sama jsem byla přítomná tomu, když Bert Hellinger stavěl konstelaci s dítětem, a bylo pro mě velkým překvapením, že to dítě, když ta konstelace probíhá podle přirozenosti toho člověka, tak je velice klidné. Ale běžně bych to nedoporučovala, aby se děti zúčastňovaly konstelací, a sama si myslím, že i třeba pokud je ten člověk nějak léčen nebo navštěvuje psychoterapii, tak že by měl vždycky informovat toho svého terapeuta a nebo přijít s tím terapeutem a pracovat společně s tím lektorem i s tím terapeutem. Jestli jste mínil tu svoji otázku jako, který typ lidí přitahuje tato metoda…

Moderátor:     Proč bych se třeba měl něčeho takového zúčastnit?

Zdeňka:          Důvod je jediný: protože máte nějaký problém, který nedokážete vyřešit s tím, co máte k dispozici, s těmi vědomostmi o tom problému. Vždycky se jedná o to, že konstelace se staví pro to, aby ten člověk dokázal žít spokojeně, žádný jiný cíl to nemá. Takže proč nežijeme spokojeně? Vždycky se těch klientů ptám: „Co by mělo být ve vašem životě jinak a co by se mělo změnit? Ukažte mi na ten problém, já potřebuji mít cíl, potřebuji mít terč, abych se trefila, ano?“ Takže vždycky musí zadat určitou zakázku ten člověk; je něco, co neumíte řešit nebo co jste ještě nevyřešil, něco, co se třeba dlouhodobě táhne, dvacet let řešíme jeden problém, kolikrát si s tím nevíme rady a podobně. My tou konstelací se můžeme podívat pod povrch věcí, to znamená to, co působí pod povrchem, to, co ten klient běžně nevidí, to, co nemá k dispozici. Můžeme sledovat ty skryté souvislosti, emoce a přenesené role, které třeba ten klient nese, aniž by si toho byl vědom. Takže z tohoto důvodu se vlastně konstelace stavějí.

Moderátor:     Říká paní Zdeňka Tušková v Dotecích víry Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu. Povězme si vlastně, přibližme si tu konstelaci konkrétně. Tam vlastně jde o to, že je to určitá skupina, ve které se lidé navzájem zastupují nebo zastupují členy své rodiny.

Zdeňka:          Konstelace probíhají tak, že sejde se skupina lidí, většinou jsou to kurzy nějaké, kdy lidé kteří chtějí řešit nějaký svůj problém, se potřebují podívat na to, jaký je přirozený řád věcí, a nějak se od něj vzdálili a potřebují si ho i nějak připomenout. To je první věc. A ta skupina lidí musí nejdříve nějak vymezit určitý prostor. To znamená, že sedíte kolem dokola místnosti a ten klient, který je vybrán se svým problémem pro konstelaci, kterému se to rozestavění systému bude dělat, tak ten musí v první řadě umět pojmenovat ten svůj problém. To je někdy to nejtěžší, protože pojmenujte jednoduchým způsobem svůj problém, tu prioritu, to, co vás pálí nejvíc. Takže toto pomáhám nejdříve tomu člověku upřesnit tak, aby se nezamotával do nějakých vlastních interpretací, do pocitů a názorů, které jsou s tím spojené. Protože i ten názor musel nějak vzniknout. Kdyby ten klient měl nadhled nad celým tím systémem, tak by ten problém dokázal vyřešit, kdyby ty jeho názory byly pravdivé nebo dokonce ty emoce, které prožívá, byly primární, ne přenesené. Takže pomůžu tomu člověku jednoduchým způsobem pojmenovat, co se děje nebo co by potřeboval.

Moderátor:     Rozumím. A jak je to s tím zastupováním.

Zdeňka:          Pokud se toto stane, tak si ujasníme, čeho se problém týká, třeba partnerského vztahu například, ano? Abych uvedla nějaký konkrétní příklad. Nebo rodinné krize například. Tak potřebujeme zástupce za členy toho systému konkrétního, třeba partnerského vztahu nebo celé rodiny. A ti zástupci to jsou vlastně úplně cizí lidé, což je dobře, protože nejsou nijak ovlivněni, neznají toho klienta a nemohou tedy nic přehrávat. Takže je vybrán zástupce, řeknu tomu klientovi: „Vyber zástupce, prosím tě, za svoji maminku, svého otce nebo za svoji manželku…“ podle toho, co se řeší. A ti zástupci musí být potom rozestavěni v tom vymezeném prostoru. Takže klient se musí soustředit a zvlášť velmi intuitivně toto probíhá, že se soustředí, jde do sebe a vezme toho zástupce za určitého člena rodiny a postaví ho… najde mu jeho vhodné místo. Takže to místo se hledá velmi instinktivně, je na to určitá technika – musí se soustředit na svoje nohy, tam, kde cítí, kde má pevnou půdu pod nohama, tak tam to místo je. Čili zástupce tam zanechá a postaví dalšího zástupce, podle toho, kolik je potřeba těch členů. Budu vycházet třeba z konstelace rodiny, protože to je klasika.

Moderátor:     Ten zástupce nic nedělá, ten jenom stojí?

Zdeňka:          Ten zástupce se nechá vést tím klientem a pak je potřeba nechat trochu času na to, aby ten zástupce se mohl naladit na situaci, která vznikla. Ten klient totiž rozestavěl ten svůj vnitřní obraz té rodiny, vnitřní obraz té situace, kterou zrovna řeší. A tito lidé, kteří to zastupují, nevědí v podstatě nic, jen to, jaký se řeší problém a že třeba rodina se skládá z tatínka, maminky a pěti dětí. A samozřejmě ten zástupce, ví, ve které roli je, jestli zastupuje otce, nebo syna, nebo koho. Takže o tom je informován. Chvíli stojí a naladí se na situaci, která v tom rozestavění je. Tak se vám může stát, že třeba stojíte zády ke všem členům rodiny, nebo se vám stane, že stojíte úplně na okraji systému a díváte se ven z okna, nebo se vám stane, že najednou pociťujete, že vám najednou někdo dýchá na záda nebo že ty vaše děti jsou příliš blízko nebo příliš daleko. Už jenom z toho pozorování té situace, jak jsem na začátku říkala, že sledujeme ty fenomény, to znamená kontext, který z té situace vyplynul, který ten klient běžně nevnímá, protože je obsazen tím problémem. I ten klient sedí mezi diváky a stane se pozorovatelem své vlastní vnitřní situace. Když se naladí ti zástupci na ty ostatní členy a usadí se v té pozici, tak potom zjišťuji, jaké mají u toho pocity. Je velice zajímavé, že v tu chvíli oni se začnou chovat jako členové té konkrétní rodiny, té originální rodiny, aniž by tu rodinu znali. To je záhada, to ještě nikdy nikdo nevysvětlil. Něco v té kybernetice o tom je, ale to myslím, že bychom zabrousili příliš daleko. Takže tohle právě znají ty přírodní národy, toto působení.

Moderátor:     Já si dovolím možná pro ilustraci přečíst jeden příběh, který jsem našel a který nám to bude hezky ilustrovat. Na konstelaci přišla žena, která má potíže uzavřeností a s komunikací s lidmi. Vypověděla, že její rodiče se nikdy nevzali. Otec byl předtím už ženatý a měl tři děti, chodil ji a maminku jen občas navštěvovat. V mládí bojoval ve válce v zákopech a v pozdním věku spáchal sebevraždu. Na začátku konstelace, tedy té terapeutické hodiny, můžeme-li tak říci, se otcův zástupce díval mimo svoji rodinu na zem a byl velmi smutný. Zástupkyně ženy mu bránila v odchodu. Konstelace se uvolnila, až když se otec mohl podívat na své padlé druhy z války a přisednout k nim. Od té chvíle viděl svoji rodinu zřetelně a také se mohl podívat na svoji dceru, která cítila, jako by s ním poprvé v životě ve skutečném kontaktu. Žena vzdala úctu svému otci i jeho osudu a s pocitem síly a svobody se mohla otočit k lidem do života. Co se… Vy už jste řekla, že se to nedá vysvětlit, ale člověku to nedá nezeptat se, co se vlastně stalo.

Zdeňka:          Já se tedy trošku pokusím o malé vysvětlení. Většinou se psychoterapie zabývá jednotlivcem, jeho pocity a jeho názory. Zabývá se tím, co nevědomě třeba toho člověka ovlivňuje i nějakými získanými vzorci. Pan Hellinger si všiml, že některé ty pocity, které člověk prožívá jako svoje, nejsou primární, že většina z nich je sekundární, kdy například… Jednoduchý příklad je, že mám zrovna vztek, protože ten vztek má zakrýt můj strach, primární je tady ten strach, ne ten vztek. Čili že často prožíváme pocity, které jsou sekundární a mají za úkol zakrýt ty primární pocity, ale všiml také ještě jedné věci, že existují tak zvané přenesené pocity, kdy člověk nese pocit někoho, kdo je třeba z toho systému vytěsněn. Víte, tady působí několik zákonů. Jeden z těch přirozených zákonů, které existují, z těch zákonů lásky, je také zákon o sounáležitosti, čili vzorec, který nám diktuje, že někam patříme, že máme k sobě nějakou příslušnost. Čili příslušíme do nějaké rodiny. A ta rodina se neskládá jenom teď z toho konkrétního člověka a jeho rodičů, ale i z předků těch rodičů. A ti předci, a to jsme právě slyšeli v tom příběhu, který jste četl, měli nějaký osud a také měli nějaké osudy.

Moderátor:     Dá se to říct tak, že vlastně můžeme vstoupit nebo najít nějakou stopu, kterou ti naši předkové zanechali.

Zdeňka:          Ano, určitě, podobným způsobem bych to vyjádřila. Hezká paralela je přirovnání ke stromu nebo k rostlině. Podívejte se, ta rostlina má kořeny. I my máme svoje kořeny a v těch kořenech je nějaká síla, jsou tam živiny, a my ty kořeny nevidíme, tak jako velice často nevidíme už ty předky a ty lidi, kteří nám ten genetický biologický materiál předali. My jsme z půlky svojí maminkou a z půlky svým tatínkem, a tedy zároveň i jejich předky. A to, co oni nevyřešili, bohužel nedědíme jenom tu povahu a podobu, třeba po dědečkovi jsme nezdědili jenom tu podobu, ale možná i nějakou tu nevyřešenou záležitost, která může na základě například velmi traumatických záležitostí, jako je válka, vězení a podobné věci, které ti lidé zažili, působit napříč generacemi tak, že máme prostě emocionální bloky.

Moderátor:     Říká paní Zdeňka Tušková v Dotecích víry Českého rozhlasu Radiožurnálu. V této souvislosti je určitě zajímavé, jak vlastně to vnímají ti lidé, kteří se zbavují nebo kteří objevují nějaká skrytá traumata ve svém životě. Tady myslím je zajímavý dotaz, který nám poslala na internetovou adresu doteky@rozhlas.cz paní L. K., která se ptá na to, jestli člověk vlastně po té terapii, jestli tak můžeme říci, není určitým způsobem paralyzován v běžném životě, protože to pro něj znamená určitý otřes a on určitě začne se chovat, než jak je okolí jeho zvyklé.

Zdeňka:          Já bych poprosila, skutečně slovo terapie sem nepatří, není to terapie, je to ukázání souvislostí.

Moderátor:     Dobře, omlouvám se za terapii.

Zdeňka:          Je to ukazování souvislostí a otevírání očí tak, aby ten člověk viděl všechno, co nevidí nebo se tomu vyhýbal. A je to metoda, která se provádí velmi jemně. Čili ten klient sedí, dívá se na to, co se v té konstelaci děje, a poslouchá zástupce, kteří říkají, jak se v těch rolích, které zastupují, cítí. A může se podívat na ten svůj problém jako na dlani. Pokud ten zástupce by prožíval nějak emocionálně tu roli, protože by se ho třeba například nějak týkala, tak potom je možné toho zástupce vyměnit. On v podstatě… A uděláte krok a vystoupíte z role a jste zase ve svém pocitu. To znamená, není to metoda, která by ty lidi ohrožovala. Za prvé je tam tedy ten školený lektor, který umí zasáhnout, kdyby došlo k retraumatizaci, to je první věc a druhá věc je, ten zástupce je neustále při vědomí. On ví, co jsou jeho pocity a co jsou pocity z té konstelace. Takže je v podstatě jen tlumočí.

Moderátor:     Tedy je to tak, že vlastně ten člověk vyjde z toho očištěn hned? Nemusí si už potom ujasňovat něco?

Zdeňka:          Můžou doznívat nějaké pocity, ale ty jsou většinou jeho – toho zástupce, kdy například může se stát, že řešíme příběh, kde byly zážitky z války příčinou nějakých současných problémů a ten zástupce, který stojí v roli některého z těch členů rodiny, má také někoho, kdo například byl v legiích nebo má nějaké zážitky z války, kdysi bylo, to není tak dlouho, nucené práce a podobné věci. Takže se může právě začít řešit i ten jeho problém toho zástupce. V podstatě má šanci získat příležitost podívat se tak i na svoje záležitosti, které můžou být velmi podobné tomu, co si tam řeší někdo úplně jiný a cizí.

Moderátor:     Jednadvacet hodin třicet pět minut, stále je vaší stanicí Český rozhlas 1 Radiožurnál, posloucháte Doteky víry, kde si dnes povídáme o tak zvaných rodinných konstelacích se Zdeňkou Tuškovou. Dáme prostor i našim posluchačům, aby se i oni mohli ptát na to, co je zajímá ohledně tohoto tématu. Telefonní číslo 221 55 21 55 je vám od této chvíle k dispozici. A než si zavolá první posluchač, tak si dovolím položit takovou zdánlivě triviální otázku. Z čeho vlastně, podle vašeho názoru, pocházejí převážně nebo především ty naše rodinné problémy, ty potíže v komunikaci s bližními, jak se někdy říká ošklivě. Dá se říct nějaká základní příčina.

Zdeňka:          Kdybych měla vystihnout podstatu, když už se ptáte takto obecně, tak řekla bych, že to je v první řadě slepá láska. To znamená to, že ta láska nemá směr, ten přirozený směr, ta přirozená pravidla nejsou dodržena.

Moderátor:     Co je přirozený směr lásky?

Zdeňka:          A v druhé řadě lidská pýcha. Takže tyto dvě věci. Ten přirozený směr… Víte, každý systém, nejen rodina, ale i třeba to naše tělo, funguje jako suma částí. Ony na sebe nějak působí. Já to přirovnám například k funkci ledvin. Jestliže přijdete o jednu ledvinu, ta druhá se snaží nahradit zvýšenou činností tu, o kterou jste přišel. A zrovna tak v rodině. Čili my velmi často nahrazujeme funkci některých členů rodiny, kteří například byli vytěsněni z té rodiny, protože tam platí zákon o té příslušnosti, kdy my musíme dát prostor s úctou všem, kteří do toho systému patří.

Moderátor:     My teď dáme prostor prvnímu posluchači, který se dovolal do Doteků víry. Poprosím vás, paní Tušková, vezměte si sluchátka. Dobrý večer, posloucháme.

Posluchač:      Dobrý večer, já se jmenuji F. Z. No, co byste mi řekla na tohle? To špatné, co děláme, to je prostě určitý dědictví po předcích, je to důsledek prostě toho morálního relativizmu, jako, to jsme jako zdědili, po těch předcích se to takhle jako utvářelo, to špatný, si myslím, jako následek toho relativizmu. Dnes ho v lidech pěstuje ideologie korektnosti, ale aji samotní odborníci, kteří třeba odmítají ten přirozený řád, že to vše je důsledek ztráty smyslu pro osvobozující pravdu, který člověk, aby byl sám sebou, se musí najít? Co vy si o tom myslíte? Já si myslím, že čerstvý vzduch do naší země by mohla přinést smlouva s Vatikánem, ale možná že by tato jednání odhalila prostě to, co prostě nechtějí slyšet nebo vědět politici aji celá řada jako odborníků, protože oni z toho asi, z té pravdy, která by takhle o nich vyšla najevo, mají strach. Takže děkuji, na shledanou.

Moderátor:     Děkujeme také, paní Zdeňka Tušková se ujme tohoto dotazu.

Zdeňka:          Takže… Já si myslím, že není to jen dědictví předků, to co děláme. Že to je také v první řadě rozhodnutí toho člověka, ale ve skutečnosti on může mít vysloveně svobodu, až teprve když se zbaví těch negativních pout k tomu, co kdysi tady před námi už bylo. Čili pokud je v těch našich kořenech jed, něco se tam stalo, tak my nevědomě pykáme za ty hříchy těch předcházejících generací.

Moderátor:     Čili dědičný hřích, tak jak o něm mluví Bible, tak ten opravdu funguje?

Zdeňka:          Ano, tak nějak bych to řekla, ale můžeme se od něj osvobodit, jako všechno, i vina je pomíjivá. A to svobodné rozhodnutí k vlastnímu chování můžeme mít, ale až když se vyrovnáme s tím, co v té rodině bylo, ale co bylo i vytěsněno, co nebylo zpracováno. Víte, lidé se vyhýbají bolesti, a když z našich předků to, co skutečně bylo, například kdysi se stávalo, že umřelo dítě po porodu, i dnes se to stává, už méně, ale přesto je to obrovská bolest pro maminku, která na to nemůže ani podívat, na tu skutečnost, že se to stalo, tak celou tu bolest prostě vytěsní.

Moderátor:     A to je chyba.

Zdeňka:          Ten sebeobranný mechanismus, kdy není zpracovaná ta bolest, protože bolest je opačnou stranou mince lásky, tak potom zabrzdí celou tu lásku, která by tam normálně tekla. Představte si fontánu, jak teče voda ve fontáně; prarodiče předali život rodičům, ta voda teče seshora dolů, rodiče předali život nám a my ho pak předáváme zase dál. Ta láska teče jako voda i se chová jako voda, ona si najde cestu. A když ji vytěsníme, tak potom se objevuje právě ve formě bolesti, kterou když neponese matka, ponese ji třeba ten nejslabší článek rodiny, který přijde potom.

Moderátor:     Na telefonu už čeká další posluchač. Dobrý večer.

Posluchač:      Dobrý večer, já bych se chtěl optat. Já si myslím, že přírodní národy nepotřebují autoritu státu pro konání dobra, protože z Boží milosti mají lidé rozum od Boha, a proto nepotřebují pro konání dobra Písmo. U nás například vysoce vzdělaní odborníci na energetiku odmítají konat dobro s tím, že budou poslouchat Hospodinův zákon podle vědy Písma. Moje otázka je, proč lidé stále nevěří textům Písma o tom, že Bůh není mate… Nejvzdělanějším odborníkům v Česku rozum proto, že vyžaduje uznat, že Bůh existuje, a že vyžaduje úplnou změnu ve všem, kterou v Písmu nazývá neotřesitelným královstvím. To je všechno, děkuji.

Moderátor:     Děkujeme, tak byl to trošku komplikovaný dotaz.

Zdeňka:          Otázky víry… Víte, chtěla bych říct, že já sama jsem věřící. Dokonce jsem žila v klášteře mezi řádovými sestrami, kdysi jako mladá, pracovala jsem tam. A dnes je to ale prostě osobní záležitost to, jestli člověk věří v Boha, nebo nevěří, to bych nikomu nechtěla předkládat. Bert Hellinger tvrdí, že mnoho lidí žije v iluzích a že ty iluze mají za úkol tu skutečnost mlžit, že prostě zamlžují skutečnost a zamlžují realitu, ale zamlžují nám často i mozek. Čili konstelace právě ukazuje to, že my se můžeme podívat na vlastní realitu, na kterou jsme třeba neměli sílu se podívat. A co se týká víry a iluzí, víte, věřit můžu čemukoliv, když se k tomu rozhodnu, to je úplně jiná věc. Konstelace se dělají pro to, aby ten člověk dokázal uchopit svůj problém, aby uvolnil tím emocionálním zážitkem to napětí, které v sobě má, a nejen to. Aby třeba změnil i svoje chování a to okolí i následně změnilo i to chování k němu. Takže není to nic, co by mělo společného něco s vírou.

Moderátor:     Není to žádná misie.

Zdeňka:          Není to misie, není to náboženství. Je to metoda, která lidem velmi pomáhá.

Moderátor:     Ale je to cesta, jak najít sám sebe a uvěřit vlastně v sám sebe.

Zdeňka:          Ano. Skutečně je to o cestě sama k sobě.

Moderátor:     22 155 21 55, to je číslo, které je vám stále k dispozici, dobrý večer. Haló?

Posluchačka:  Ano, dobrý večer, tady B. Prosím vás pěkně, tuhle problematiku, kterou tady probíráte, je to velmi zajímavé, ale mnoho lidí u nás dneska věří tak zvaně na odžité minulé životy, že vlastně jdeme ze života do života a že tyto problémy jsou prostě důsledkem těch odžitých minulých životů. Jaký na to máte názor, prosím vás?

Moderátor:     Děkujeme.

Posluchačka:  Děkuji taky.

Moderátor:     Zdeňka Tušková odpoví.

Zdeňka:          Předně děkuji za dotaz a musím říct, že systemické konstelace s minulými životy nepracují. My pracujeme se skutečností, která se odehrála, a v podstatě k tomu, abych tu konstelaci mohla postavit, potřebuji znát pouze fakta. Je fakt, že mnozí lidé si nepamatují, co kdysi bylo s jejich předky, ale i tak se přesto v té konstelaci ukáže, co vadí řešení jejich problému. Většinou mě zajímají fakta typu: byl někdo ve vězení, zemřel někdo předčasně, byla nějaká tragédie v rodině nebo těžký osud, rozvody a podobně?

Moderátor:     Když se vrátím k tomu dotazu posluchačky, myslíte, že se to vylučuje s tím názorem na reinkarnaci, a nebo jsou to věci, které jdou zkrátka paralelně vedle sebe a mohou se doplňovat, každá je třeba pro někoho jiného vhodná?

Zdeňka:          Odpovím vám jinak. Nepracuji s tím a hlavně z toho důvodu, že vím, že právě teorie o minulých životech se často používá proto, abychom se nemuseli podívat na to, co je teď. Odvádí nás to od té naší současnosti, od té reality, která je teď a tady. Takže může i docházet potom i k výmluvám; „On pradědeček…“ nebo, ono, ne pradědeček… „Já jsem v minulém životě byla králem a teď teda jsem nafoukaná, takže můžu z toho důvodu.“ Tak to ne, já to nechci bagatelizovat.

Moderátor:     Ale to je taková laciná interpretace.

Zdeňka:          Ano, ano, nechci to bagatelizovat, ale nepracujeme s tím a není to ani účelem. Víte, vždycky když u toho stromu odhalíte kořeny, tak musíte velmi jemně a opatrně a ne na dlouho. Takže není účelem zjistit, co se tam kdy stalo opravdu, a nevím ani, co tam pravda je a není, ale vím jen, že ten účinek, když se uvolní ta síla, která v té minulosti byla, tak do budoucnosti má ten člověk opravdu vítr v zádech.

Moderátor:     Kam bude směřovat další telefonát? Dobrý večer.

Posluchačka:  Dobrý večer.

Moderátor:     Ano, posloucháme?

Posluchačka:  Dobrý večer? Jo?

Moderátor:     Posloucháme, můžete povídat.

Posluchačka:  Prosím vás, já jenom chci říct, vyhledejte si na internetu venuse.signaly.cz

Moderátor:     Dobře, děkujeme za radu. Děkujeme za tuto vaši radu. Já bych se zeptat Zdeňky Tuškové v Dotecích víry Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu teď na to, že vlastně ta metoda konstelací, řekli jsme rodinných, vlastně může mít i různé jiné verze. Ony jsou třeba ženské konstelace. V čem jsou specifické? Vlastně to se dostáváme k tématu, jak muži a ženy prožívají věci, prožívají sami sebe.

Zdeňka:          Víte, specifické jsou hlavně v tom, že se sejde pouze skupina žen. Dělají se také mužské konstelace, nejen ženské, takže se třeba skupina mužů, ale možná, že diváky bude zajímat, že pracujeme i s jinými skupinami lidí. Například se scházejí lidé, kteří mají stejný problém, například týrané ženy, to už je od ženských konstelací trošku dál. Nebo se scházejí… přeci známe historii anonymních alkoholiků a podobně. Čili lidi, kteří mají stejný problém. A nebo dokonce lidi, kteří mají stejný zájem, dneska se dělají i konstelace třeba divadelních scénářů. Zase budu jeden dělat, takže se na to velice těším. Ale tam se jedná o to, aby ten scénář byl divácky průchodný, aby tedy tam všechno plynulo přirozeně. Co se týká…

Moderátor:     Pokud se týká těch žen a mužů?

Zdeňka:          Ženy a muži… Ještě doplním třeba lidi s různými nemoci, třeba ženy nemocné rakovinou a podobně. Takže se může stýkat určitá specifická skupina lidí. Co se týká žen, tak samozřejmě víte… Být ženou v dnešní době, skutečně klasickou ženou, je velmi těžké. A mnoho žen má představu, že když bude rozvíjet svoje mužské vlastnosti, že bude spokojenější, šťastnější. Na těchto ženských seminářích, kde se schází ženy, se pracuje s tak zvanými vnitřními archetypy ženskými, ale i na těch mužských konstelacích se zase pracuje s mužskými archetypy, kde ten člověk má možnost poznat i ty části svojí duše, kde se cítí jako královna, kde se cítí jako dívka, kde se cítí jako dospělá zralá žena a podobně. A tyto části zase spolu nějak komunikují. Většina těch ženských konstelací má jedno společné téma a tím je Muž.

Moderátor:     Tak to možná bude téma na některé příští Doteky víry. Poslední telefonát dnešních Doteků, dobrý večer.

Posluchačka:  Dobrý večer, prosím vás, volám z Prahy a ráda bych se zeptala, jestli je možné tímto způsobem vyléčit i teda alkoholismus, protože v rodině byl. Teda, je to přes koleno – dědeček a teďko syn, jestli je možné s tím něco dělat?

Moderátor:     Děkujeme.

Posluchačka:  Já také děkuji.

Moderátor:     Tak Zdeňka Tušková už naznačila, že ano.

Zdeňka:          Ano, v tom smyslu, že zase nebude probíhat žádné léčení. Léčení probíhá na jiné půdě. U mě mohu postavit konstelaci a slíbit posluchačce, že pokud syn bude mít zájem, je možné s tím jeho problémem pracovat. Speciálně u alkoholu, víte alkohol je svojí energií velice podobný bohu. A když děláme v životě zkratky a chceme se k tomu svému duchovnímu potenciálu propracovat co nejrychleji, může se nám stát, že právě propadneme nějakým závislostem. A zvlášť, když u posluchačky v rodině už alkoholismus kdysi byl, tak je možné, že právě syn následuje chování svého předka právě proto, že jsme to nechtěli, aby to dělal. Často se stane, že zakazujeme svým dětem a říkáme: „Nesmíš být jako tvůj otec, protože…“ Zvlášť při rozvodech, víte. Nebo: „Nesmíš být jako tvoje matka, protože ta byla taková a maková.“ Pokud toto uděláme…

Moderátor:     Tím ho učíme vlastně nenávidět ty rodiče.

Zdeňka:          Nejen to, ale pod tím povrchem se ve skutečnosti děje to, že mu říkáme: „Půlka tvojí osobnosti je k ničemu.“ A on ji zachraňuje. A zachraňuje ji velmi nevědomě, to znamená, následuje potom šlépěje té černé ovce v rodině. V první řadě to dítě, abych aspoň trošku poradila posluchačce, v první řadě to dítě nesmíme zrazovat a musíme ho nechat, aby mohlo přijmout s láskou všechny členy jeho rodiny do svého srdce. Tak, aby je mohlo prožít a aby vědělo, že patříme v té rodině k sobě, protože potřebuje bezpečí a potřebuje to vědomí hierarchie určité. A když toto dokážeme a necháme to dítě, aby mohlo žít to, co je, tak pak, zdůrazňuji znova, teprve potom je možné, aby se toho problému skutečně zbavilo.

Moderátor:     Čili pak bude mít ta léčba úspěch.

Zdeňka:          Bude mít to dítě volnější ruce a může se z toho pouta vyvázat.

Moderátor:     Zbývají nám poslední dvě minutky z dnešních Doteků víry, já bych je využil k tomu, že bych připomněl termín, který tady prolétl éterem, ale který zapadl a který by si možná zasloužil ještě pár slov, a to je „imperativ lásky“, který také patří do těchto konstelací. Povězte nám na závěr něco o tom, jak to vnímáte, co to je.

Zdeňka:          Imperativy lásky. Víte, v životě existuje spousta lásky. Neřekla bych, že tady na tom světě je lásky málo. Dokonce i tam, kde se bojuje a kde jsou vážné konflikty, je hodně lásky. A tato láska má svůj přirozený řád, svoje přirozená pravidla. Víte sám, že i fungují nějaké ekologické systémy, že prostě příroda si pomůže sama. I ta voda si cestu najde, jak jsem říkala. I člověk si dokáže pomoci sám, pokud poslouchá to, od čeho se vzdálil a co pro něj kdysi bylo přirozené. Tak potom může žít přirozeně a může žít i přirozeně. Ty imperativy lásky, o kterých mluvíte, to jsou ty principy, které máme používat a ke kterým se máme ve svých životech vrátit, abychom mohli žít svobodně. A ty principy, těch je málo, ty jsou pouze tři. Představte si, tak málo stačí k lidské spokojenosti.

Moderátor:     Tak když jsou tři, tak je můžeme vyjmenovat na konec.

Zdeňka:          Ano, ano. Ten první princip je princip časové hierarchie. Vždycky v každém systému i v každé rodině, v každém zaměstnání, v každém podniku to funguje tak, že ten, kdo přišel dřív, ten má přednost. Dokonce i v autobuse to děláme, že ten, kdo přišel dřív, má přednost, ten je tak zvaně větší a ten může sedět. A i v rodině a ve vztazích, v lidských vztazích to tak funguje, třeba v blízkých vztazích, kdy mi přijímáme od toho sílu, od toho, kdo tady byl dřív, od těch lidí, kteří tu byli před námi, čili od našich rodičů. Dítě bere sílu od svých rodičů a ti rodiče jsou tak zvaně větší, oni dávají a dítě přijímá. To je ten druhý zákon o dávání a přijímání, kdy když přijmete – přijmete od rodičů život – tak máte pocit dluhu a vy ho zase musíte dát dál. A když nemáte děti, nějakým jiným způsobem.

Moderátor:     A ten třetí?

Zdeňka:          A ten třetí zákon je právě ten zákon, který už jsem zmiňovala, a to je zákon o příslušnosti.

Moderátor:     Tak to byly dnešní Doteky víry Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, kde jsme o rodinných konstelacích, ale nejen o nich mluvili se Zdeňkou Tuškovou. Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu přeje Jakub Šiška.

Zdeňka:          Děkuji a dobrý večer.

 
 

© 2008 Zdeňka Tušková | Webhosting starhost.cz | Provozováno na CMS E4E | Mapa webu

Vyhledat